Kostel Všech svatých

Kostel Všech svatých v Plzni, který se nachází na táhlé vyvýšenině cca 1,2 km od centra města, je jedním z nejstarších plzeňských kostelů a ve středověku býval nazýván „matkou“ kostela městského. Dnes je součástí farnosti Plzeň-Severní předměstí, kterou spravují bratři františkáni a na obnově a udržování této nemovité kulturní památky se podílí občanské sdružení i jednotliví obyvatelé plzeňské čtvrti Roudná.

Historie

Založení kostela je spojeno se zaniklou obcí Malice nebo Záhoří, které se v okolí v 13. století nacházely. Z této doby se do dnešní doby dochovaly zbytky románského zdiva v hmotě sakristie. Roku 13221 se německým rytířům daří prosadit své patronátní právo[3] k plzeňským kostelům a farním kostelem Plzně se stává nově budovaný kostel svatého Bartoloměje, přičemž kostel Všech svatých je nově kostelem filiálním Pravděpodobně kolem roku 1380 dochází k zahájení rozsáhlé přestavby kostela. Dle dochovaných záznamů o darech (do roku 1387) probíhala stavba několik následujících let. Z této doby jsou zachovány některé parléřovské prvky, jako plaménkové kružby oken či půlkruhový portálek do sakristie. Již novější charakter mají však například přípory vybíhající z průběžné, značně sešikmené podokenní římsy. O něco starší je k severní stěně presbyteria přistavěná soukromá kaple, později využívaná jako sakristie. Je sklenuta poměrně vzácnou trojdílnou obkročnou klenbou2. Za obléhání Plzně husity dochází k částečnému poboření kostela a tak v následujícím období byly realizovány opravy tak, aby roku 1460 mohl být kostel biskupem Mikulášem Molenotským posvěcen. V pramenech jsou v letech 1495 až 1521 zaznamenány další odkazy ke kostelu. V 16. století došlo k renesančnímu zaklenutí presbytáře (dříve snad plochostropý), přičemž dle dochovaného nápisu na severní stěně lodi došlo k jejímu zaklenutí roku 1590. V roce 1554 bylo výrazně upraveno okolí kostela z důvodu zlepšení obrany nedaleké Plzně. Patrně až na konci 16. století dochází k vestavbě kruchty a na přelomu 16. a 17. století k vymalování stěn náboženskými motivy a nápisy. V roce 1618 i v kostele zřizují Mansfeldovi vojáci ovčinec. V roce 1743 byla k jižní straně lodi Jakubem Augustonem přistavěna barokní předsíň s vyžlabenými nárožími a kasulovými okny. Zakryla tak dosavadní gotický portál s hruškovou profilací. Další opravy kostela se datují do let 1856, 1813 (úprava hřbitovní branky), 1885, 1913 (výmalba a obnova starších nástěnných maleb a nápisů) a 1925 (oprava sanktusníku). V roce 1944 došlo poškození kostela částí zápalné pumy, kdy při požáru shořel hlavní oltář. Následně v letech 1945-1946 dochází k opravám vzniklých škod. Od roku 1974 do roku probíhal stavebně historický průzkum celé stavby, od roku 1980 i přilehlého hřbitova. Na konci 80. let 20. století bylo započato s celkovou opravou. Mezi lety 1987 až 1993 proběhlo odborné restaurování některých maleb kostela. Dne 11. 9. 1991 byla nalezena při rekonstrukci věží kostela dvě kovová pouzdra obsahující dokumenty, mince a noviny z roku 1938. V roce 1992 bylo zpět do věže, kde je dochován původní zvon, vloženo kovové pouzdro, tentokrát s novodobým poselstvím do 3. tisíciletí. Většina prací na opravě kostela byla dokončena v roce 1994, a tak po dokončení posledních detailů na jaře 1995 byl kostel 17. 5. 1995 slavnostně zpřístupněn veřejnosti a znovu posvěcen plzeňským Otcem biskupem Mons. Františkem Radkovským.

Interiér a mobiliář

Nejstarší památkou kostela býval do počátku 20. století, kdy byl přemístěn do Západočeského muzea, reliéf Oplakávání Krista (Kladení do hrobu), který vznikl v letech 1410 až 1420. Dalším cenným inventářem byla dřevěná gotická soška Madony z počátku 16 století. Kostel byl vybaven třemi oltáři. Hlavní, raně barokní, byl opatřen sochou Srdce Páně a především obrazem Všech svatých. Predelu zdobil vyšívaný obraz dle návrhu prof. Konůpka. Oltář však byl zničen při požáru roku 1944. Boční oltáře, levý se sochou Immaculaty ze 17. století a pravý s barokním obrazem Nejsvětější Trojice, sem byly přemístěny, včetně drobného inventáře, ze zrušeného kostela sv. Rocha. Hlavní oltář byl nahrazen novým novogotickým, z bočních oltářů se dochovaly pouze kamenné mensy. Dominantou kostela je i břevno ve vítězném oblouku, datované rokem 1699 s nápisem: „OVI PASSVS ES PRO NOBIS IESV CHRISTE MISERERE NOBIS (Jenž jsi za nás trpěl, Ježíši Kriste, smiluj se nad námi). Na břevnu je umístěno seskupení kalvárie. Výrazným prvkem interiéru kostela jsou nástěnné malby. V horní části presbytáře se jedná o náměty Starého zákona, smrt Eliáše, Judita s hlavou Hooferna, svatá Markéta a svatá Kateřina. V dolní části pak čeští patroni (svatý Václav, svatý Vojtěch, svatá Ludmila a sv. Prokop) a další světci (patrně sv. Matouš, svatý Tomáš, svatý Filip, svatý Bartoloměj, svatý Jan, svatý Jakub, svatý Petr, svatý Ondřej, svatý Juda Tadeáš a svatý Pavel) a na kruchtě pak archanděl Michael a král David. Po stranách vítězného oblouku je plastická heraldická výzdoba, na evangelní straně znak města Plzně (srdeční lístek dnešního velkého znaku města Plzně) a na epištolní straně pak český lev. Rovněž v presbytáři je umístěn šlechtický erb, patrně rodiny Blovských či Kašpárků z Palatinu. Malbou jsou zvýrazněny i hrany okenních otvorů či žebra klenby. Zajímavostí interiéru je bezesporu pět dochovaných náhrobků, přičemž 4 z nich jsou identifikované. Na západním okraji severní stěny je náhrobek Alberta z Krekvic (zemřel roku 1599), při jižním okraji západní stěny náhrobek rozené paní Ludmily Honové z Löwenbergu (zemřela 8. 11. 1713), při východním okraji jižní stěny náhrobek Beatrix de Buchet (zamřela ve věku 12 let roku 1599) a v barokní předsíni, vlevo od vchodu, náhrobek plzeňského lékárníka Václava Jiřího Lemona (zemřel roku 1856 v souvislosti s morovou epidemií). Všechny náhrobky byly původně umístěny v podlaze kostela. Nad kamennou renesanční kazatelnou z roku 1596 je umístěna socha svatého Jana Křtitele. Další sošky jsou pak na bočních renesančních mensách. Zajímavostí je druhotné použití dříku a soklu božích muk z roku 16613, která přibližně do roku 1873 stála na místě hrobnického domku, jako podpory kruchty na evangelní straně lodi kostela.

Zvony kostela

Zvon kostela Všech svatých je původním dochovaným zvonem z 16. století, ulitým právě pro tento kostel. Je 55 cm vysoký a jeho průměr činí 37,5 cm (krk) a 69 cm (lem). V horní části krku jsou tři řádky nápisů:
GEORG HIRSCHFELD GOSMICH IN EGER
TENTO ZWON KE CZTI SLAWIE BOZI BLAHOSLAWENN PANNY A WSSECH BOZICH SWATYCH S POMOCI DOBRYCH LYDI WEAS
TEN MORV ROKV 1648 OSTARAN K POCTIWOSTI CHRAMU WSSECH SWATYCH PRZY MIESTIE PLZNI SLYT – ANNO 1650
Velikost písma je 2 cm, slova nejsou oddělována mezerami. Pod textem je po obvodu reliéf s ratolestmi a tvářemi andělíčků o výšce 5,6 cm. Pod tímto reliéfem je na severní straně reliéf Panny Marie s Ježíškem a na jižní straně reliéf Kalvárie.
V roce 2010 byl pro kostel pořízen druhý zvon s reliéfem svatého Vojtěcha, nápisem „NA VĚČNOU PAMÁTKU MÝCH RODIČŮ PROF. VOJTĚCH ŠLAUF A PRARODIČŮ JOSEF FÜRICH VĚNUJÍ HANA GERZANICOVÁ HONSOVÁ“ „KMOTŘI RAPHAELA HONS JOSEF KABÁT“. V horní části krku pod ramenem je text „ZPÍVEJ LIDEM O VÍŘE NADĚJI A LÁSCE“, na lemu pak text „SV. VOJTĚCH PLZEŇ 2010“

Hřbitov u kostela Všech Svatých

Patrně od počátku své existence je kostel obklopen hřbitovem, na kterém se z doby konce 19. století dochovala řada zajímavých náhrobků.

Fotogalerie

Literatura

• ROŽMBERSKÝ, Petr. Kunčin Hrádek a kostel Všech svatých v Plzni. Plzeň : nadace České hrady, 1996. 24 s. (Zapomenuté hrady tvrze a místa.) ISBN 80-238-4707-4.
• NOVÁ, Vladimíra. Tajemný roudenský Slavín. In: Roudná: Informační zpravodaj občanských sdružení a obyvatel čtvrti Plzeň – Roudná [online]. 29.1.2006 [cit. 2012-12-01]. Dostupné z: http://roudna.unas.cz/view.php?cisloclanku=2006012903
• RŮŽIČKA, David. Plzeňská tajemství. Plzeň: NAVA, 2009, 116 p. ISBN 978-807-2113-323.
• BĚLOHLÁVEK, Miloslav, Jaromír KOVÁŘ, Miloslav ŠVÁB a Adolf ZEMAN. Dějiny Plzně I: Od počátků do roku 1788. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965. ISBN nepřiděleno.
• MARTINOVSKÝ, Ivan. Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení až po současnost. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, 787 s. ISBN 80-710-6723-7.

1. Řádu německých rytířů bylo toto právo přiznáno již 12. ledna 1310 králem Jindřichem Korutanským, avšak z politických důvodů jej řád neuplatňoval až do roku 1322 – Bělohlávek, s. 53 [↩]
2. Předobrazem této klenby je Parléřovo zaklenutí předsíně katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. V Plzni byla užita například v kapli svatého Ducha v bývalém dominikánském klášteře – Bělohlávek s. 65-66 [↩]
3. Dle nápisu vytesaného nápisu dal tato boží muka roku 1661 zhotovit Jiří Mika s manželkou Annou. [↩]