Kostelík U Ježíška

Historie kostelíka U Ježíška, dříve též Nejsvětějšího Jména Ježíš, sahající snad až do závěru 17. století, není zcela známa. Jisté je, jak bylo zjištěno při rekonstrukčních pracích v roce 2001, že historie sahá před první zdokumentovanou přestavbu kostelíka v letech 1745-1746. Tehdy zde stávala mírně obdélná kaple orientovaná vchodem přibližně k severu. Dnes tato část tvoří vstupní vestibul kostelíku. Není však znám žádný spolehlivý pramen objasňující informaci kdo a kdy nechal kapli postavit. Jednou z domněnek je, že šlo o soukromou kapli plaských cisterciáků či spíše opatů tohoto kláštera užívanou při jejich návštěvách Plzně. Zhruba ve stejné době vznikla poblíž původní kaple i venkovská usedlost.

První zmiňovanou přestavbu kaple u své usedlosti nechal v letech 1745-1746 provést lékař a plzeňský primátor Petr Pavel Helffer. Budovaná kaple byla zasvěcena Jezulátku. Důvod stavby byl především v úmyslu zřídit rodinnou hrobku. Architektem a stavitelem kaple resp. přestavby kaple, byl Matěj Ondřej Kondel, který byl tou dobou realizátorem některých staveb dle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Přestavba spočívala v přístavbě obdélného prostoru na jižní straně původní kapličky, se kterou byl spojen přestavbou původní okenní niky. Tak vznikl vítězný oblouk s archivoltou užší než svislá část, na kterou nasedá přes konzolovité voluty. Tím se prostor původní kaple stává lodí a nová přístavba presbyteriem. Pro novou přístavbu jsou typické vně elipsovitě vypouklé boční obvodové stěny. Nad nově vytvořeným presbytářem vznikla i vížka, která pravděpodobně po opravě a přestěhování nad nově vybudovanou část existuje dodnes. Ke svěcení kaple došlo pravděpodobně první lednovou neděli 17471.

1. srpna 1770 získávají zdejší statek včetně okolních pozemků a rovněž tak i kapli manželé Matěj a Anna Deblerovi. Avšak již roku 1776 získává kapli, letohrádek a vše k tomu náležející Jakub Vilém Seitz, plzeňský zvonař, jehož žena Anna byla vdova po plzeňském zvonaři Pernerovi. Již v následujícím roce byl pro kapli v Seitzově dílně ulit nový zvon. v roce 1781 byla kapli udělena papežem Piem VI. na sedm let odpustková bula. Po smrti Jakuba Viléma Seitze v roce 1793 získává jmění rovným dílem jeho žena Anna a její syn z prvního manželství Petr Pavel Perner, který v závěji již následujícího roku získává po matce i druhou polovinu. Tak se roku 1794 stává vlastníkem kaple rodina Pernerů, která rovněž hodlala v kapli zřídit rodinnou hrobku. Pernerovi se však dosavadní hrobka pod kostelem zdála malá a proto se rozhodl pro rozšíření kaple a s tím i rozšíření hrobky pod ní. Tímto úkolem pověřil plzeňského stavitele Antonína Bartha, který práce v letech 1806 až 1807 realizoval. Stavba byla orientována východním směrem, čímž se napravila dosavadní chybná orientace oltáře na jižní straně. Dosavadní kaple se stala prakticky předsíní nově zbudovaného kostelíku. K vysvěcení plzeňským arciděkanem P. Tomášem Kordíkem došlo 2. ledna 1808.

Roku 1870 je Robert Perner nucen z finančních důvodů zahradu i s kostelíkem prodat manželům Matěji a Josefě Divíškovým. I oni užívali kryptu pod kostelem jako rodinnou hrobku, o čemž svědčí pamětní deska. Roku 1877 nechali provést úpravu vstupu do krypty, který již nebyl zvenčí jako dosud, ale poklopem uvnitř kostela. Rovněž díky sbírce došlo roku 1893 k opravě fasády i interiéru. Díky daru Viléma Rösche bylo v rámci oprav osazeno i barevné vitrážové okno ve starší části. Upraveno bylo i okolí. Prostor nově vybudovaného hospodářského dvora jižně od kostelíku byl zvýšen o cca 1 metr. Na východní straně byla prohloubena vodoteč odvádějící vodu ze svahu. Vedla však příliš blízko kostelíku bez jakékoliv izolace, což způsobilo masivní vlhnutí zdí.

I přes tyto snahy docházelo k postupnému úpadku stavby. V roce 1933 došlo k vyloupení kostela, kdy nenávratně zmizela část mobiliáře kostela vč. liturgického náčiní, plastik, oltářních obrazů apod. Na základě této události vznikla z iniciativy studentů Masarykova státního československého reálného gymnasia2 Jednota pro záchranu kostelíka U Ježíška. Koncem roku 1933 byla s majiteli podepsána na 30 let nájemní smlouva na kostelík. Zaměření a zakreslení stavby bylo provedeno na žádost Jednoty plzeňským, tehdy již penzionovaným stavitelem a architektem Hanušem Zápalem. V první fázi došlo k opravám střešní krytiny a krovů a především k sanaci zdiva. Během roku 1935 byly zhotoveny nové omítky, jak vnější tak vnitřní, včetně zrestaurování fresky plzeňského malíře Františka Julia Luxe3. Opravena byla rovněž podlaha, obnoveny oltáře, opraveny varhany4a úprav doznal i okolní terén kde vznikl např. i nový mostek přes vodoteč. K novému vysvěcení dochází 5. ledna 1936.

Ve vlastnictví rodiny Divíškových byl kostelík až do roku 1948. V dalším období nebylo využití kostelíka žádné a tak postupně chátral. V přilehlém objektu byla do 70. let 20. století výkupna a sklad léčivých rostlin. Poté areál dál neutěšeně chátral. V roce 1992 byl objekt vrácen původním majitelům, tedy rodině Divíškových. Následně kostelík bez mobiliáře odkoupilo město, ovšem chátrání pokračovalo. Chátrající stavbě začalo věnovat svoji pozornost Občanské sdružení pro obnovu památek Rokycanska. Zaměření provedli v rámci výuky studenti plzeňské stavební průmyslovky, projekt zpracoval arch. Jan Soukup., který rovněž dohlížel na stavební práce, které započali první fází v roce 2001. Ta zahrnovala opravu krovů, střech, věžičky a zpevnění kleneb. Následovala úprava vodních poměrů v okolí stavby a oprava fasád, která byla dokončena v roce 2005. Opravena byla i vzácná stropní freska F.J.Luxe.

Fotogalerie

Literatura

• Seriál článků Tomáše Hausnera na webu SVJ U Ježíška
• Ladislav Lábek: Čtení o kostelíku U Ježíška v Plzni. Jednota pro záchranu kostelíka, Plzeň, 1936
• Kolektiv: Dějiny Plzně I, Od počátku do roku 1788, Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965
• Martinovský a kolektiv: Dějiny Plzně v datech, Plzeň: Nakladatelství Lidové noviny, 2004

1. Přesné datum není známo. [↩]
2. Dnešní Masarykovo gymnázium. [↩]
3. Opravu prováděla pražská firma Major, stejně tak jako obnovu oltářů. [↩]
4. Varhany pocházejí z 18. století od plzeňského varhanáře Jana Leopolda Rausche (1719-1791). [↩]